My si nevybíráme.
Doba si vybírá nás.

Mirek Vojáček – 1988-1994

Byl jsem jeden z prvních. Prvních žáků Zdeňka Berana na AVU. Ale stalo se to jaksi mimochodem a neplánovaně. Nevybral jsem si beranův atelier jako valná většina pozdějších studentů. Byl mi přidělen.

Ale asi budu muset jít ve vzpomínce o dva roky před Beranův příchod na AVU. Na výstavu Forum 88 v pražské holešovické tržnici. Z té výstavy mám jen mlhavé vzpomínky až na jednu instalaci, která mě naprosto uchvátila. Hra s hlávkami. Obří, dokonalá, realistická malba hlávky zelí, dlaždičky jak v řeznictví, nosítka a poházené, zahnívající a smrdící skutečné zelné hlávky mě naprosto uchvátily. Do té doby jsem se s ničím tak odvážným nesetkal. Postával jsem tam, prohlíže si hyperrealistickou malbu zelí. Procházel se instalací. Byl to jiný svět. Nový rozměr umění, se kterým jsem se naživo ještě nesetkal. Tehdy porvé jsem zaznamenal jméno Zdeněk Beran. Ale zase jsem na něho klidně zapomněl.

Nastoupil jsem na AVU ještě v době soudruhů profesorů, soudruhů docentů a soudruhů asistentů. Za první rok, jsem si o nich nevytvořil moc dobré mínění. Ale jak čas šel, přišel listopad 89.

Změny se odehrávaly tak rychle, že se tomu dá jen těžko věřit. Na začátku byla okupační stávka, kterou jsme si odhlasovali na schodišti AVU a nechali odejít ze školy celý tehdejší pedagogický sbor. Navždy. A zamkli jsme se uvnitř.

Přes den jsme tiskli letáky, plakáty, prohlášení a v noci jsme je rozváželi po Praze a okolí. Spali jsme jen tak na podlaze. Ale často spíš ne. Chodili jsme na demonstrace a účastnili se nejrůznějších diskusních fór. Byli jsme nadšení a ani jsme si nepřipouštěli, že by se nám mohlo něco stát. Ani když kolem akademie projížděly demonstrativně autobusy plné ozbrojených milicionářů. Naštěstí pro nás (a uvědomil jsem si to až později), nikdy nedostala ozbrojená pěst dělnické třídy povel k zásahu proti nám. Ale aby to nevypadalo, že jsme se věnovali jen revoluční činnosti, byl dost času na filmy. Někdo dotáhl přehrávač a WHSky s Rambem, Mouchu, Zpátky do budoucnosti, horory, střílečky, scifi… Super!

Pak to prasklo. Všechno se změnilo. Nejen ve státě. Na AVU vznikl studentský parlament, zvolili jsme první profesory hned počátkem devadesátého roku. Byli zajímaví, měli za sebou skutečnou tvorbu. Žádný socialistický realismus. Ale Beran mezi nimi ještě nebyl.

Tehdy jsem měl pokračovat v restaurátorském atelieru. Jenže. Stretti, který ho teď vedl, nás vyhnal. Nenechal nás v atelieru ani jednu hodinu. Hned na první schůzce nás poslal pryč. To byl šok. Nechtěl se s námi vůbec obtěžovat, dokud se nenaučíme malovat. Tak jsme se rozptýlili podle vlastního úsudku do ostatních ateliérů. Já skončil u Bedřicha Dlouhého v atelieru malby.

Setkání s Dlouhým mě neuvěřitelně obohatilo. Bedřicha Dlouhého asi moc ne. I když jsem léty nabyl dojmu, že jsem byl jeho oblíbenec. A nebo se ke mně jen hezky choval. Pár měsíců jsem maloval obrazy pod jeho dozorem. Ale bylo vidět, že nechce být výchovným poradcem pro budoucí restaurátory. Pro lidi, co nedělají vlastní tvorbu, ale jen opravují staré malby nebo vytvářejí jejich kopie. Myslím, že ho to dost otravovalo.

Aby škola soustředila restaurátory do malířské přípravky, vytvořila atelier Klasických malířských technik. Měl přijít někdo nový. Nepřikládal jsem tomu zvláštní význam. Ten člověk se měl představit studentům přednáškou a promítáním svých děl. Tehdy jsme s několika kamarády postávali u plotu akademie před začátkem přednášky. Svítilo sluníčko. Kolem procházel člověk v tmavém saku a s placatou čepicí na hlavě. Zastavil se u nás. Vypadalo to, že něco hledá nebo se chce na něco zeptat.

„Jdete na přednášku?“ zeptal se.
„Čekáme. Má přijít nějaký Beran,“ povídáme. Človíček přimhouřil oči a zasmál se.
„Já jsem Zdeněk Beran,“ povídá k našemu překvapení.
„Tak se uvidíme za chvíli,“ a odkráčel směrem k vchodu do Akademie.

Ten podivný človíček postával pod promítacím plátnem, četl svůj text, kterému jsem ani za mák nerozuměl. Na plátno se promítaly bizarní záběry z instalací, které než o „krásném umění“ byly plné rozkladu a zmaru. Zahlédl jsem i Hru s hlávkami. Nechápal jsem, co budu jako budoucí restaurátor dělat v jeho atelieru. A proč zrovna on povede přípravku pro restaurátory? Jako byste michelinského kuchaře poslali vařit do závodní vývařovny. Nesmysl. Ale když to tak má být…

Byli jsme tak trochu nechtění

Pro atelier Klasických malířských technik se nenašlo na Akademii místo. To byl paradox. Výzva hodná jen Berana. Byli jsme takoví vyděděnci, ustrkánci. Našel se pro nás jen prostor učeben v horním patře budovy architektury AVU. Naprosto nevyhovující dvě místnosti, kde se nás sešlo kolem deseti. Neměli jsme odstup. Lezli jsme jeden přes druhého.

Beran to ale nebral nijak úkorně. Naopak nás neustále povzbuzoval. Ale zároveň do ničeho netlačil násilím. Každý si vymyslel svůj projekt pro první semestr. Rozmlouval s námi, zajímal se o naše názory. Nikdy nebyl arogantní nebo povýšený. Naopak. S každou jeho návštěvou se z nás více a více stával fan club Zdeňka Berana. Myslím, že to byla pro všechny nová zkušenost, protože všichni jsme byli vychováváni v úctě k autoritám a najednou přišla doba a lidé, kteří to po nás nevyžadovali.

Měl jsem tehdy napnuté malé plátno. Na něm rozdělaný akt v rozkladu. Jen tak jsem si hrál a v podstatě nevěděl, co s tím a jak dál. Nedávalo mi to moc smysl. Za krkem mi seděl pocit, že patřím k restaurátorům a tak se snažit o nějakou vlastní „tvorbu“ bylo ve své podstatě zbytečné.

Beran téměř každý den procházel kolem našich stojanů, postál, prohlédl si, jak pokračujeme. Takhle často postával i za mnou a pokaždé když odcházel, povídá: „Měl byste si napnout velké plátno,“ a to bylo vše. Jen konstatování. Žádný příkaz. Doporučení.

…